Kdo je krásný? Nakolik je krása relativní? A není snad krása nespravedlivá? Vždyť již krásnému miminku se dostává více pozornosti než tomu méně krásnému. Jistě, snad pro každou matku je nejkrásnější právě to její miminko, ovšem ostatní lidé krásu dítěte vnímají bez zapojení osobních citů, tedy pouze na základě pohledu. Také například krásná servírka dostane zpravidla větší spropitné než její méně pohledná kolegyně, atraktivnější uchazeč o práci nezřídka získá vyšší platovou nabídku a lépe vyhlížející politik obdrží více hlasů. Jak je možné, že má krása nad námi takovou moc, že stojí v popředí našich snů a naší touhy?

Otázkám krásy se v teoretické rovině věnuje mnoho vědeckých týmů a v praxi nespočet plastických chirurgů. Vědci na základě výzkumů počítačově sestavují portréty tváří, které lidem obecně připadají krásné. Zkoumají, do jaké míry zde hraje roli symetrie, barva očí, velikost nosu, obočí, či například tvar rtů. Výsledky těchto výzkumů jsou zajisté velice zajímavé a stojí za pozornost. Inspirací mohou být především pro estetickou chirurgii, pro kosmetičky či vizážisty. Na druhou stranu si nedělejme iluze, že právě tito lidé čtou zmíněné vědecké studie. Nečtou, protože pracují intuitivně. „Neexistují žádné přesné normy krásy, kterých bychom se mohli držet, když s klientkami konzultujeme a navrhujeme jim řešení jejich problémů,“ říká plastický chirurg MUDr. Karel Urban z Kliniky plastické chirurgie Esthé. „Kromě toho, že ve skutečnosti vlastně nejsme pouze chirurgové, ale relativně významná je i terapeutická a psychologická část naší práce, musíme mít ještě cit pro krásu. Musíme prostě správně odhadnout, co a jak je třeba udělat, aby výsledný dojem byl co možná nejlepší. Ne vždy to ovšem znamená, že bude přesně splňovat původní představy klientky,“ upozorňuje Urban na záludnosti oboru a upřesňuje: „Ačkoli je pochopitelně vnímání krásy subjektivní, z pohledu plastické estetické chirurgie je třeba považovat za krásné to, co se líbí většině, zároveň by výsledný dojem měl působit přirozeně a detail by měl být v souladu s celkovou vizáží.“

Mnoho žen ale stále častěji i mužů přichází za plastickými chirurgy s relativně přesnou představou toho, co by chtěly na sobě změnit. Žádají konkrétní zákrok a na chirurgovi pak je, aby zvážil, zda výsledný dojem v případě požadovaného zákroku bude skutečně příznivý. To, že je někdy potřeba představy klientů alespoň mírně usměrnit, dokládají další slova Karla Urbana: „Obecně je za krásný považován spíše malý nos, takzvaný pršáček, než nos velký. Přijde-li za námi žena s drobným obličejem a jemnými rysy, která má takzvaně orlí nos, s tím, že by si přála malý nosík, nebrání nic tomu, abychom se na zákroku domluvili. Pokud ovšem se stejným požadavkem přijde žena s výraznými ostře řezanými rysy, je třeba zvážit možnost volby jiné varianty. Nos je v takovém případě pochopitelně možné narovnat, vytvarovat a zmenšit, ale požadovaný pršáček, by nejen nepůsobil přirozeně, ale především by narušoval obličej jako celek. Pokud bychom na požadavek klientky bez mrknutí oka přistoupili, je možné, že by si nakonec připadala méně krásná, než před zákrokem.“

Jednoduché to plastičtí chirurgové pravděpodobně nemají ani tehdy, přijde-li klient či klientka s tím, že by chtěli vypadat jako někdo jiný. Především mladé slečny často touží vypadat jako některá ze slavných modelek či hereček, a když se jim podaří získat dostatečný finanční obnos, přejí si svůj sen realizovat. „Každý člověk je osobnost a je třeba si uvědomit, že opravdová krása vychází z nitra. Příroda to zkrátka tak zařídila, že každá lidská bytost je jedinečná, a naším úkolem není hrát si na bohy a dávat lidem zcela novou podobu, ale spíše opravovat to, co se přírodě takříkajíc nepovedlo,“ popisuje MUDr. Urban a jeho další tvrzení tato slova ještě umocňuje: „Zamyslíte se nad tím, co či koho lze považovat za ideál krásy, možná narazíte. Například dívky procházející se po přehlídkových molech, které módní časopisy za ideál krásy vydávají, ale také vítězky různých soutěží krásy jsou zpravidla štíhlé až hubené velmi vysoké ženy. Většinu mužů přitom okouzlí drobné ženy oblých křivek, nikoli tlusté, které vzbuzují pocit, že potřebují, aby je někdo ochraňoval. Stejně je to i s obličejem, zcela symetrický obličej s jemnými rysy, je bezesporu možno považovat za krásný, ale zároveň takový obličej může působit naprosto nevýrazně. Alespoň mírná asymetrie je totiž tím, co zpravidla upoutá pohled opačného pohlaví, aniž by si dotyčný uvědomil, že se o jakoukoli asymetrii jedná.“

Podle posledního průzkumu na téma krása, který realizuje Univerzita v Regensburgu, to vypadá, že by plastičtí chirurgové mohli brzy získat jakousi příručku o ideálu krásy. Tento průzkum staví na rozsáhlém dlouhodobém průzkumu veřejného mínění a jeho výsledky se snaží zevšeobecnit. Například takzvaně sexy obličej se podle těchto výsledků od obličeje, který lidem sexy nepřipadá, liší především v tom, že je užší, s menším množstvím tuku, jeho pleť má zdravou hnědou barvu, má tmavší užší obočí, delší a hustší řasy, bez kruhů pod očima, s vyššími lícními kostmi, užším nosem a krkem a v neposlední řadě hrají roli plné rty.