Je časné ráno a já spěšně vycházím z domu a v rychlosti přemýšlím nad věcmi, které jsem tam zapomněla. Ale už není čas se vracet. Spěchám. Mrazivý vánek mi přelétne po zádech a já bych dala celé království a půl princezny za teplý šátek nebo jiný jarní šál. Přitáhnu si límeček blíže ke krku a pevně jej sevřu holou rukou. V ten moment zalituji, že jsem do skříně uložila už i rukavice.

Na autobusové zastávce čeká zástup lidí a každý netrpělivě vyhlíží opožděný meziměstský autobus. Se zájmem pozoruji své společníky a vůbec mě nepřekvapuje, že nejsem jediná, kdo se nechal zlákat včerejším sluníčkem a oblékl se příliš jarně. „Mít tak vlastní auto, člověk by si ušetřil mnoho času. A někdy i rýmu!" smutně povzdechnu a nechám své myšlenky toulat. „Mohla jsem si auto alespoň půjčit, však v místní půjčovně mají skvělé ceny." Letmo vypočítávám, o kolik bych si zkrátila čas strávený v autobusu. Autopůjčovna Žilina patří mezi nejserióznější autopůjčovny v okolí a nabízí různé varianty aut pro každou příležitost, jistě bych si vybrala. „Když bych si vzala nějaké základní, cenově mě to nevyjde draho, možná podobně jako celá moje cesta. Pro naše zahraniční partnery také využíváme jejich služeb a vždy jsme byli nadmíru spokojeni." Potichu si spílám a znovu přebírám, kolik času strávím dnešním cestováním. „Večer jdu s přáteli na představení. Musím to stihnout!" Moc se těším.

Minulý týden jsme se s kamarády domluvili, že navštívíme vystoupení skupiny Anta Agni. V posledních letech patří jejich akrobatické inscenace k velmi populárním a značně vyhledávaným představením. Když jsem poprvé viděla jejich ohňovou show, oněměla jsem úžasem. Oheň kopíroval pohyby artistů, tvořil obrazce, tančil a jiskřil v rytmu melodií. Úžasné! Dech se mi tajil a v nitru jsem plesala nadšením. Takhle jsem si vždycky představovala svobodné umělce, středověké kejklíře. Dnes už ale všichni umělci využívají moderních technologií, a tak nám mohou nabídnout představení sahající daleko za možnosti jejich předchůdců. Opravdová podívaná. Dnes nás čeká světelná šou UVision. A pokud bude i toto představení tak dech beroucí, jako to minulé, rozhodně nebude naše poslední. Moc se těším!

Skřípění brzd autobusu mě vytrhne z myšlenek a já se jdu postavit do řady cestujících a trpělivě čekám na odbavení. Přede mnou stojí postarší pán v kabátu a u nohy přidržuje jakýsi ošuntělý kufr. Podle tvaru usuzuji, že v něm bude nejspíš nějaký dechový nástroj. Asi lesní roh. Já mám ráda housle. Když se to s nimi umí, zní nádherně. Jejich melodie je plná energie. I já jsem se kdysi učila hrát na housle, ale trpělivost moje i mých rodičů řekla jasné NE. Možná se k tomu někdy vrátím. Minulý týden jsem šla kolem obchodu hudebními nástroji a ve výloze jsem zahlédla staré Stradivarky. Tradiční hudební nástroje mají své nesporné kouzlo. A ty, které mají již nějaký rok za sebou, jsou zcela magické. Vždy si představím, kdo asi tento stařičký nástroj držel přede mnou, a v mysli se mi rodí příběhy, v nichž tento nástroj možná sehrál svou roli. Musím se do toho obchodu hudebnin vrátit hned na nový týden. Vždy jsem chtěla umět hrát na nějaký hudební nástroj. Housle mi souzeny nejsou, ale určitě si vyberu něco jiného. Usměvavý pán, který té mladé dívence tak trpělivě ukazoval různé druhy fléten, jistě poradí dobře i mě.

Řidič autobusu mě opět uvede do reality všedního dne svým dotazem: „Kam to bude, slečno?" Lehce překvapeně odpovím a už mi podává lístek. Nepřítomně poděkuji a usedám na nejbližší volné sedadlo, jehož opěrku právě vyhřívá svítající sluníčko. Tak přeci je tu. Svítí sice slabě, ale v teple autobusu je mi krásně. Jaro už je tu. Vítej jaro!