{phocagallery view=category|categoryid=820|imageid=2340|float=left}Scenárista, dramatik, spisovatel, básník a překladatel Jiří Stránský patří k nejvýraznějším osobnostem polistopadové literární scény. Před časem podstoupil operaci očí u primáře MUDr. Petra Nováka. Na náš dotaz, jak je s výsledkem operace spokojen, nám odpověděl: „Dobře vidět je pro mě strašně důležité. Kdybych s prací primáře Nováka nebyl spokojen, určitě bych mu jako výraz své vděčnosti nevěnoval svůj dvojromán Zdivočelá země a Aukce, podle nichž jsme s režisérem Hynkem Bočanem napsali scénář k 45ti dílům oblíbeného televizního seriálu."

Česká televize právě uvádí čtvrtou, závěrečnou řadu seriálu Zdivočelá země, který vznikl podle vašich knih Zdivočelá země a Aukce. Dramatický životní příběh bývalého pilota RAF Antonína Maděry, který se odehrává uprostřed historických a společenských zvratů, zaujal i mladé diváky. Byla to jedna z pohnutek, důvodů, proč jste jeho osudy zachytil – ukázat mladé generaci, co se v Československu po roce 1945 dělo a o čem se ve škole moc nedozvědí?

Pohnutkou k napsání byl především vztek na komunisty, kteří o pohraničí celá ta léta pořád jen lhali a lhali. Protože jsem to viděl v roce 1945 jako čtrnáctiletý na vlastní oči, knížku i první řadu Zdivočelé země jsem napsal tak, aby zaujala především mladé lidi. A aby taky pochopili, v čem jejich rodiče museli žit a jakých zvěrstev byl komunistický režim schopen. Protože jsem celé ty roky jezdil do škol, kolikrát jsem se přesvědčil, že seriál byl na řadě škol jediným učebním materiálem o tom, co se v té zdivočelé pohraniční zemi dělo.

Sám sebe nazýváte vypravěčem, nikoliv spisovatelem. Myslíte, že kdybyste žil poklidně, bez pohnutých osudových peripetií včetně věznění, autorem byste se nikdy nestal?

Mám takovou zásadu: jakmile je v otázce kondicionál, napřed vím, že je jen a jen hypotetická. Moje rodina už po několik generací (počínaje nacismem) bojuje s totalitou a její příslušníci si za nacismu a komunismu odseděli ve vězeních a koncentrácích 19 let. Počínaje mým dědečkem a otcem, včetně mého bratra, a konče mnou, který si odseděl skoro10 let.

Jaký příběh byste lidem ještě rád vyprávěl?

Teď momentálně píšu knížku, která vypráví, jak sovětská KGB po válce (1946) zabila tatínka mé ženy, který se vrátil z války jako pilot britské RAF a který na začátku války odmítl podepsat sovětské KGB mlčenlivost.

Soudě podle vašich sloupků a komentářů v MF DNES pečlivě sledujete aktuální společenské dění. Co vás znepokojuje a naopak těší?

Nejvíc ze všeho mě znepokojuje, že dodnes nejsme jako národ schopni sebereflexe a je nám milejší předstírat, že jsme zapomněli všechny ty možné kolaborace s komunistickým režimem. Vím dobře, že otcové a matky museli s režimem vyjít, aby uživili své rodiny, ale taky dobře vím, že celá jedna část národa byla ochotna udělat cokoliv, jen aby se jim dařilo lépe než ostatním.

Na čem v současné době pracujete?

Kromě už zmíněné knížky také píšu divadelní hru a s režisérem Bočanem jsme podle mé novely Piknik napsali scénář k celovečernímu filmu, který se bude točit příští rok. Mám přichystanou další knížku a další hru. Po osmdesátce už to tak rychle nejde, ale snažím se.